Hore dědinú: A jiné povídky
Hore dědinú: A jiné povídky je soubor krátkých příběhů Františka Omelky, určený především mladým čtenářům. V úvodní povídce chlapec Oldřich usne na vrcholu skály, kde rád sní o tom, jak by se vznesl k obloze. Probudí se však do skutečného nebezpečí: na prsou mu leží zmije. Chladnokrevně a odvážně hada chytí a vítězně jej přinese ukázat otci. Další příběhy vykreslují prostý život venkovské rodiny — například štědrovečerní radost pěti dětí z malého stromečku a čokoládového koníčka, o nějž se mají rozdělit.
Knihu spojují témata odvahy, dětské nevinnosti a tvrdého, ale poctivého života obyčejných lidí na moravském venkově. Omelka s citem zachycuje krásu kraje pod hradem Buchlovem i vřelost rodinných vztahů. Skrze drobné příhody učí mladé čtenáře statečnosti, sounáležitosti a vděčnosti za malé radosti. Dílo zůstává cennou ukázkou české literatury pro mládež, která spojuje dobrodružství s morálním poselstvím.
How it begins
Oldřich zanesl oběd tatínkovi, který lámal „Pod skalou“ kámen. Řekl mu, co je doma nového, ale dlouho se s ním nezdržoval. Rozběhl se na vršek skály, odkud byl tak krásný rozhled na daleký kraj. Na jedné straně hrad Buchlov trčel do výše jako tichý, zamlklý svědek zašlých časů, na druhé straně ležela úrodná rovina, vroubená výběžky Bílých Karpat. To bylo Oldřichovo zamilované místo, na němž by dovedl proseděti celý život. Hluboko pod ním pracovali lidé. Jejich kladiva temnými údery si vyprávěla pohádku o tvrdém životě. Lehl si na skálu, ruce si dal pod hlavu, aby to tak netlačilo, a díval se za malými obláčky, které pluly oblohou. Oh, kdyby se tak mohl jednou vznésti až k obloze a dívati se se závratných výšin na zemi! Jak malinká by byla města! A řeky! Ten jejich potok by asi vůbec nebylo vidět. A co lidé? Rozeznal by člověka od neživého předmětu? Sluníčko příjemně hřálo a sladká únava zavírala oči. Ostatně, však tatínek na něj zavolá, až půjde domů. Oldřich usnul. Jak dlouho tak ležel, nevěděl. Ale probudil ho zlý sen. Zdálo se mu, že se setkal s jakýmsi zarostlým pobudou, který chtěl na něm peníze. Nadarmo mu Oldřich dokazoval, že žádných nemá. Pobuda se k němu blížil, zlé jeho oči se potměšile blýskaly a náhle povalil Oldřicha k zemi. Dopadl na něj celou vahou svého těla. Až se mu dech zatajil.
Text from Project Gutenberg, public domain.