Zápisky z mrtvého domu
V dalekých sibiřských krajích, v jednom z poklidných stepních městeček, vypravěč potkává Alexandra Petroviče Gorjančikova — bývalého šlechtice a statkáře, jenž byl za vraždu své ženy odsouzen k deseti letům nucených prací. Z jeho zápisků, které vypravěč po jeho smrti získá, vystupuje strhující obraz života v sibiřské trestnici: každodenní dřina, krutost dozorců, primitivní baráky, lázeň, nemocnice i vzácné chvíle svátku a divadla. Před čtenářem defiluje pestrá galerie spoluvězňů — sedláků, vrahů, šlechticů i prostého lidu — každý se svým osudem a tajemstvím.
Dílo, čerpající z autorova vlastního věznění na Sibiři, je hlubokou úvahou o lidské svobodě, vině a důstojnosti, kterou nelze člověku zcela odejmout ani v okovech. Dostojevskij s pronikavou soucitností zkoumá, jak vězení mění duši, jaká propast dělí vzdělaného šlechtice od prostého lidu a kolik lidskosti přetrvává i v největším pádu. Patří k základním textům světové literatury o utrpení a naději.
How it begins
V dalekých krajích Sibiře, uprostřed stepí, hor a neproniknutelných lesů vyskytují se zřídka malinká města s jedním nebo nanejvýš se dvěma tisíci obyvatelů, dřevěná to, neúhledná města se dvěma chrámy, jedním ve městě, druhým na hřbitově, a podobná více k slušné vesnici pod Moskvou než k městu. Bývají obyčejně hojně opatřena policejními hejtmany, komisary a ostatními podřízenými policejními dozorci. V Sibiři vůbec přes to, že je tam zima. jsou úřady neobyčejně teploučké. Lid tamní je prostý, nenačichlý liberálností; pořádky staré, pevné, staletími posvěcené. Úředníky, kteří právem hrají úlohu sibiřské šlechty, jsou buď tuzemci, zakořenělí Sibiřáci, anebo rodáci z evropského Ruska, zejména hlavních měst, kteří se dali přivábiti přídavkem k služnému, dvojnásobnou náhradou cestovného a svůdnými nadějemi do budoucna. Ti z nich, kteří umějí řešiti hádanku života, zůstávají skoro všichni v Sibiři, rádi se v ní usazují a zapouštějí pevně kořeny. Za to později nesou bohaté a sladké ovoce. Jiné však, lidi to lehkomyslné, kteří neumějí řešiti hádanku života, Sibiř brzy omrzí a před nimi vzniká tesklivá otázka: Proč jen sem přijeli? Nemohou se dočkati, kdy vyprší zákonitá lhůta úředního pobytu v Sibiři, totiž tři léta, a jakmile uplynula, ihned se namáhají, aby byli převedeni na jiné místo, vracejí se do své otčiny, spílají Sibiři a tropí si z ní žerty. Avšak neprávem: v Sibiři může býti člověk blaženě živ nejen jako úředník, nýbrž i vzhledem k mnohým jiným okolnostem.
Text from Project Gutenberg, public domain.