Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina
Titulární rada Jakub Goljadkin, drobný a úzkostlivý petrohradský úředník, jednoho podzimního rána zjišťuje, že jeho spořádaný svět se začíná hroutit. Po nevydařeném pokusu prosadit se ve společnosti potkává muže, který je mu podobný jako vejce vejci — svého „dvojníka". Tento druhý Goljadkin, sebejistý, prohnaný a bezohledný, postupně přebírá jeho místo v úřadě i v očích druhých, vytlačuje ho a žene k záhubě. Svazek obsahuje vedle Dvojníka i příběhy Nětočka Nezvanovová a Malinký hrdina, v nichž Dostojevskij sleduje křehké, citlivé duše vystavené ústrkům a vnitřnímu zmatku.
Tato raná díla předjímají velké Dostojevského romány. Dvojník je pronikavá studie rozpadající se osobnosti, ponížení a paranoie, kde se hranice mezi skutečností a šílenstvím nenápadně stírá. Autor s nelítostnou jemností odhaluje samotu „malého člověka", touhu po uznání a hrůzu ze ztráty vlastního já. Pro svou psychologickou hloubku zůstávají tyto texty dodnes naléhavé a působivé.
How it begins
Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest to pokračování jeho zmotaných snů. Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan. Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství, nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu, ve svém vlastním příbytku. Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál si vrát ho na minutku.
Text from Project Gutenberg, public domain.